Když jsem byl malej kluk, tak nebyl internet. Když jsem byl malej kluk, tak nebylo horský kolo. Když jsem byl malej kluk, tak bylo zakázaný svobodný slovo. Byl konec sedmdesátých let a my tenkrát bydleli ve Vlašimi v drůběžárně se jménem Jinošov. Pod námi sedm rybníků, kde táta shrnul sníh malotraktůrkem a hrál se hokej a po něm pil čaj s rumem.
Já pořád padal na pusu díky vroubkům na holčičích bruslích, který jsem sdědil po ségře.
Autobus do školy jezdil každou hodinu, houpačka na dvoře se dala otočil skoro dokola a kuřata dávaly dobrou noc s železnou pravidelností. Ale za domem byla skvělá panelovo-prašná cesta, na který jsem trénoval krutopřísný triky. Tedy rozuměj: jízdu po zadním, bez držení a nebo smyky. Ještě teď cítím, jak jsem svý krásný kolo značky Pionýr položil na štorc a brousil zadkem spáry týhle mojí tréninkový dráhy.
Ve čtvrtý třídě jsme se ale přestěhovali do města s názvem Praha, kam jsme do tý doby jezdili jen jednou za čas, když měl táta schůzi na podniku. A v obchodním domě Kotva zírali na tu nabídku zboží a já si domů vezl jak poklad žemli, kterou ve Vlašimi pekaři nepekli. Zíral jsem na osvícenou dálnici u Mirošovic a hlavní třídu v Počernicích. A taky na kluky jak skáčou na kole přes překážky na akci s názvem Letecký den s Květy, kam jsme jednou vyrazili se školou na podívanou.
A pak mi kamarád Karel přinesl časopis ABC.
Měl štěstí a odebíral ho. V něm byl plánek na stavbu cyklotrialového kola. Kola, na kterém skákali ti kluci na exhibici s Květy. Ukázal jsem Ábíčko mýmu tátovi a on začal shánět jednotlivý díly a postupně ho dávat do kupy. A já se každý den snad dva měsíce těšil, že už brzy budu jezdit. A když se někde pod pultem zadrhly podpultové kliky, tak jsem už nedočkavý jezdil čtrnáct dní s dřevěným hranolem ve středu. U babičky ve Chlumu s kopečka přes kanál. Sem a tam.
Až před pár lety jsem se dozvěděl od Petra Hůly, autora toho článku a plánku, jak mu psali rozčilení tátové, že jak si to představuje. Že oni neumí svařovat trubky na rám, že neumí sehnat všechny ty díly, a že to jejich klukové nedokážou pochopit. Že většina těch dílů, který on vybral jako dostupný, jsou už vyprodaný. Že ztrácí tátínkovskou autoritu. Měl jsem štěstí, že byl můj táta tak skvělej. Že včas sehnal vodovodní trubky na rám, pláště z Babety, páčky z ČéZety, že to dokázal všechno svařit, nastříkat a poskládat. A pak to kolo bylo celý a krásný a já trénoval podle rad z časopisu Svět motorů, kde jsem se dočetl, že 1.května 1984 bude závod v Říčanech.
Máma mě nechtěla pustit, kamarádi Večerkovi přijeli z Moravy a mámu přesvědčili. Táta dovolil, že nemusím na prvomájový průvod na Letnou, já si uvázal puntíkatý šátek kolem krku a před spaním si dal kostku cukru s Francofkou. A ten další den se nestačil divit. Skončil jsem předposlední, nepřejel skoro nic, ale věděl jsem, že tenhle sport chci dělat. Cyklotrial, cyklouš, prostě trial. Začal chodit do Říčan na tréninky, pořád doklepával klínky ve klikách, ohýbal páčky a prodíral čínský kecky.
Měl jsem svářečský rukavice, ponožky z chemlonu od babičky a strašnou chuť být na podzim ještě lepší.
Trénoval jsem o prázdninách snad šest hodin denně a na začátku dalšího školního roku stál na startu třídílného okresního přeboru. Ta dřina se zúročila a já si vyzkoušel první stupně vítězů, podporu celý rodiny na závodě ve Vlašimi a skončil celkově druhý. V oblečení ušitým od svojí ségry Hanky a s bio stravou od maminky. Ale začal jsem koukat po tom krásným kole z Techniasportu s názvem TC-50. To bych chtěl. To by bylo ještě příští rok lepší. Snad na mě vyjde v pořadníku místo. Měl jsem se na co celou zimu těšit. Bylo mi třináct. Tenkrát nebyl telefon, televize měla čtyři programy a v Rudým právu byla nejlepší křížovka.
Pokračování příště. Budu se těšit.